Mlýn Hoslovice

Vodní mlýn Hoslovice

Areál vodního mlýna na horní vodu leží v obci Hoslovice 17 km jihozápadně od Strakonic u Hoslovického potoka.

Tvoří jej tři stavby – mlýn s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola. Patří k němu také rybníček s náhonem, sad a louky.

Obytný dům s mlýnem je rozložité patrové stavení téměř čtvercového půdorysu o rozměrech asi 12 x 16 metrů. Široká valbová střecha je krytá slaměnými došky. Zachovala se černá kuchyně a v obytné místnosti pec s vybavením z 20. let minulého století.

K zařízení mlýna patří vodní kolo včetně dřevěného náhonu. Zachoval se také unikátní doklad středověkého způsobu mletí tzv. české složení včetně původního ovládání násypky a všech potřebných nástrojů a vybavení.

Zděné chlévy s přístřeškem jsou kryté došky a jsou k nim přistavěny ojedinělé roubené prasečí chlívky.

Průjezdná stodola se sedlovou střechou je opět krytá došky, za ní se dochoval žentour, který poháněl cepovou mlátičku Mlýn byl poháněn vodou z malého rybníka nad budovou mlýna. Mlýnský náhon je asi 150 metrů dlouhý a jeho stav odpovídá popisu podle vodní knihy z roku 1884.

Stav mlýna je dokladem způsobu života posledních vlastníků, kteří odmítli veškerý technický pokrok a v areálu zakonzervovali tradiční venkovský způsob života v 19. století.

Mlýnské zařízení bylo v provozu do konce 70 let minulého století a budovy byly obydlené do počátku roku 2004.

Poslední majitel Karel Harant zemřel v lednu 2004. Po skončení dědického řízení začala jednání o dalším osudu mlýna, který byl již značně zchátralý. Po mnoha jednáních vedených na MK ČR a v Národním technickém muzeu v Praze se polorozpadlého mlýna ujal Jihočeský kraj. Právě před 10 lety, 1. března 2005, schválilo zastupitelstvo Jihočeského kraje odkoupení této jedinečné technické památky a majetek předalo do správy strakonického Muzea středního Pootaví, které je jím zřizováno.

Mlýn je evidovaný v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod číslem 03-5968 a v červnu 2008 byl areál prohlášen národní kulturní památkou.

Podle odborníků je zcela unikátní především z hlediska vývoje mlynářství. Je zde zachováno původní české složení s jedním kamenem, násypka je celodřevěná a mlecí zařízení s dřevěnými převody je spojováno dřevěnými kolíky. Dochovaly se i původní doplňky (rukávce, síta či celodřevěný fukar).

Jde o jedinečný v místě dochovaný mlýn v Čechách, vzácný doklad způsobu hospodaření a technologie mletí, která byla ve většině mlýnů nahrazována modernějšími již od poloviny 19. století.

 

Z historie

Za prvotní zmínku o hoslovickém mlýně považujeme listinu uloženou dnes ve fondu řádu křížovníků s červenou hvězdou v Národním archivu v Praze z 7. 9. 1352. Obsahuje zmínku o přítomnosti mlynáře v jihočeských Hoslovicích. Druhé poselství ze středověku představuje listina řádu maltézských rytířů z roku 1430. Potvrzuje se v ní koupě mlýna paní Annou ze Štítkova. Více pramenů pochází až ze 70. let 16. století, kdy část vsi Hoslovice patřila k johanitskému panství. Zajímavou informaci představuje zápis v urbáři strakonické komendy vztahující se k roku 1569. U vsi Hoslovice, vedené pod strašickým rychtářstvím je zmiňována i přítomnost mlýna. Díky podrobným informacím v archiváliích řádu lez sestavit seznam majitelů mlýna až do současnosti. Nejstarší zápisy z první gruntovní knihy pocházejí z počátku 20. let 17. století. Mlýnu je zde věnována samostatná složka.

Mlýn je písemně doložen i v Berní rule z roku 1654. Tuto dataci potvrzuje dendrochronologický průzkum, podle něhož stromy, použité v konstrukci stropu sýpky, byly pokáceny v letech 1568 až 1569. Zmínka o mlýně se objevuje také v Tereziánském katastru, v roce 1748 a budovy jsou potvrzeny i na mapách z této doby.

Poslední detailní popis mlýna je z roku 1884 ve Vodní knize a podle našich zjištění se nic ve mlýně za tuto dobu téměř nezměnilo.

Způsob života posledních vlastníků, kteří se od padesátých let izolovali od společnosti kvůli nejrůznějším perzekucím, kterými jim tehdejší komunistický režim neustále ztrpčoval život, byl výjimečný. Odmítli veškerý technický pokrok, proto je poslední dochovanou technickou úpravou žentour z počátku 20. století. V areálu tak zůstal zakonzervován tradiční venkovský způsob života, dokumentující hospodaření přibližně ve 20. letech minulého století.

 

Rodina Harantova

Posledním rodem, který se zapsal do dějin mlýna byl rod Harantů, který kupuje mlýn v roce 1829. S 19. stoletím však jakoby odešla z mlýna prosperita i štěstí. Na prahu nového věku začíná zvláštní a pohnutá historie tří posledních mlynářů z rodu Harantů. Starý a svérázný pan otec umřel roku 1944, jeho manželka krátce po skončení války. Hospodářství se na přání otce ujal nejmladší syn Karel. Ve mlýně žil pouze se svým bratrem Františkem, který pracoval jako kočí a později se sestrou Annou, vyučenou krejčovou. Mlýn se tehdy s 16 hektary lesa řadil k nejbohatším statkům ve vesnici, čímž samozřejmě od počátku vzbuzoval nedůvěru nastupujícího režimu. Sourozenci Harantovi se však rozhodně nechystali svého staletého rodinného dědictví jen tak vzdát. Rozhodli se po vzoru rodičů pro soběstačný, uzavřený způsob života, čímž proti sobě komunistickou moc neuvěřitelně popudili. Na výzvy ke vstupu do JZD vůbec nereagovali. Snažili se uzavřít za hradbami pasivní rezistence a dobrovolně zvolené naprosté izolace. Odmítali komunikovat s kýmkoliv, vyjma několik málo lidí, kterým důvěřovali. V roce 1952 se jejich pozemky ocitly uprostřed družstevních lánů zcela osamoceny. Není tedy divu, že stále častěji přitahovali pozornost veškerých státních i nestátních činitelů. Zřejmě na popud některého ze závistivých sousedů se do řešení problému s „třídními nepříteli“ zapojila také STB. Po incidentu, při kterém na holínce jednoho z jejích členů skončila, kdo ví, zda opravdu omylem či úmyslně, kopička hnoje, byli oba bratři poslání roku 1952 na 701 denní „vojenské cvičení“ k pomocným technickým praporům do Komárna. Nakonec je, přestože lékařské vyšetření žádné duševní poruchy nezjistilo, prohlásili za nesvéprávné. Následovaly dlouhé peripetie s hledáním opatrovníka, které dokládají i četné dopisy úřadů a soudů, v nichž si tento problém přehazovali jako horkou bramboru. Většinu majetku stát Harantům vyvlastnil. Ani to je však nezlomilo. V r. 1962 MNV v Hoslovicích dokonce navrhoval „s ohledem na nezájem především vlastníka samého a neužitečnost tohoto zařízení pro společnost mlýn a vodní právo zrušiti“. K tomu však naštěstí nikdy nedošlo. Sourozenci Harantovi si dále žili ve svém stejném vlastním světě starobylého mlýna a jeho bezprostředního okolí. V 70. letech ztrouchnivěla hřídel mlýnského kola, tu si ale ještě zvládli sami opravit. Jenže pak se začala naklánět průčelní zeď a mlýnské kolo se nadobro zastavilo. V r. 1982 umřel starší z bratrů, František. Sestra Anna jej přežila jen o rok.

Karel již nezvládal sám obstarat veškeré hospodářství a dům, a tak se mu mlýn pozvolna začal rozpadat nad hlavou i pod nohama. V dubnu 1989 se mlýn stal nemovitou kulturní památkou, v roce 2001 a 2005 se objevuje na Seznamu nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice. Poslední hoslovický mlynář v jeho zdech za velice pohnutých okolností vydechl naposledy 22 let po smrti svého bratra, připraven na poslední cestu na posteli, oblečen v černém slavnostním obleku, s kloboukem na hlavě. Impozantní mlynářská historie hoslovického mlýna skončila. Přišla současnost.

 

Současný stav

Od roku 2005 do prosince 2007 probíhala náročná rekonstrukce v celkové výši téměř 18 mil. Kč. Součástí rekonstrukce byl také rybník o rozloze 1 108 m2 s náhonem, stavidlem a vypouštěcím zařízením.

Finanční zdroje: PZAD Ministerstvo kultury ČR 4 432.000 Kč

Interreg III A, ČR-Rakousko 3 960 257 Kč

Ministerstvo financí ČR 350.000 Kč

Státního fondu životního prostředí 734 000 Kč

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR 530 000 Kč

Granty Ministerstva kultury ČR 310.000 Kč

Areál mlýna byl po celkové obnově přístupný veřejnosti od počátku dubna 2008. Hned v prvním roce si ho prohlédlo asi 18 tisíc lidí. Za jeho obnovu získal Jihočeský kraj a muzeum v soutěži Gloria musealis titul Muzejní počin roku 2007.

Již brzy po otevření se stal areál vodního mlýna přirozeným centrem turistického ruchu zdejšího regionu šumavského Podlesí a lidé si zvykli sem přicházet nejen na pravidelně se opakující akce. Přicházejí sem obdivovat starou mlynářskou technologii a doklady hospodaření mnozí návštěvu mlýna spojují s procházkami či projížďkami na kole po okolí, rádi posedí na hrázi rybníka nebo se vydají do okolních lesů na sběr hub. Pro hodně lidí se mlýn stal místem pravidelných návratů.

Aby však mohl celý areál plnohodnotně fungovat pro veřejnost bylo ještě nutné vytvořit zázemí k zajištění provozu, konání akcí a poskytování služeb návštěvníkům. Bylo postaveno záchytné parkoviště pro cca 10 aut a velké záchytné parkoviště s navigačním systémem při příjezdu do obce.

Brzy po otevření areálu mlýna pro veřejnost začali zaměstnanci strakonického muzea, účastníci akci, vystupující a hlavně návštěvníci pociťovat nedostatek zázemí. Kromě prostor pro správce a uložení nářadí chyběly například informační centrum pro návštěvníky i sociální zařízení, nebylo možné pořádat odborné výstavy ani setkání odborníků, nebyla zde možnost občerstvení a v případě nepříznivého počasí se musely akce odkládat.

Z toho důvodu se začaly hledat cesty, jak zmíněné nedostatky odstranit. Strakonické muzeum požádalo o partnerství skanzen v nedalekém bavorském Finsterau, Freilichtmuseum a připravilo projekt. Se kterým uspělo v operačním programu přeshraniční spolupráce Cíl – 3 – Česká republika – Svobodný stát Bavorsko 2007 – 2013. Projekt s názvem Společná prezentace starého mlynářství na Šumavě a v Bavorském lese se mohl začít naplňovat.

Celý se skládal ze dvou částí. Budovy informačního a kulturního centra a technického zázemí, která byla otevřena 28. 4. 2012 a byla realizována celkovým nákladem cca 9 mil. Kč. Součástí je i stálá etnografická expozice Ze života šumavského Podlesí, věnovaná životu venkovského lid. Přibližuje průběh zemědělských prací, pěstování a zpracování některých důležitých plodin a chov dobytka. Představuje i tradiční pokrmy regionu, skladování a úpravu potravin a zvykosloví během kalendářního roku.

Druhou částí projektu byly společné aktivity dvou již zmíněných muzeí Freilichtmusea Finsterau a Muzea středního Pootaví v nichž byl hlavně kladen důraz na předávání znalostí a zkušeností z udržování starých řemesel a dovedností na vesnici, na ukázky lidových zvyků a tradic.

V roce 2011 byla ve Finsterau, ve výstavní hale Freilichtmusea, pro návštěvníky otevřena stálá výstava o hosloviském mlýnu, jeho historii i mlýnech v Pošumaví. O rok později se návštěvníci hoslovického mlýna mohli seznámit nejen s historií mlýnů na naší straně, ale především v Bavorském lese. Rovněž se jedná o stálou expozici. V roce 2012 vyšla kniha, samozřejmě dvojjazyčná, o hoslovickém mlýnu a dalších malých mlýnech v šumavském Podlesí a v Bavorském lese. Následovaly drobnější tiskoviny o mlynářích, jejích zvycích či o hospodaření ve mlýnech v minulém a předminulém století. Součástí vzájemné spolupráce byly společné akce a semináře.

 

 

Zajímavosti z okolí

V okolí mlýna lze navštívit i další zajímavosti. Například místní rozhlednu nad vsí Hoslovice z jejíhož vrcholku lze spatřit vrchy Šumavy, jako Bobík a Boubín. V nedalekých Česticích můžete obdivovat krásy místní Kalvárie (www.cestice.cz) a v obci Krušlov pak Machův vyřezávaný, malovaný včelín s řezbářskou výzdobou interiérů (www.kruslovskyvcelin.cz).